MONUMENT TRANSFORMACE

VZPOMÍNKA NA ZAPOMNĚNÍ

Shodli jsme se na práci na projektu, který vzpomíná, i když se nepřestává měnit (jakožto monument musí vzpomínat na něco, co se může dál měnit), a začněme osvětlením faktu, který souvisí s typem monumentu, jímž se zabýváme, a který je obzvlášť důležitý: bdělost vyvolávaná kolektivním dílem ve výstavbě má možná za námět spíše zapomnění a vnitřní impetus, který – svým způsobem – suspenduje paměť, než samotný předmět, jemuž má být vztyčen momenument, a který nám v tomto případě z definice uniká.

Monumentem tohoto druhu se po nás žádá, abychom pamatovali spíše na zapomínání než na něco, co má být někde nesmazatelně vyryto; máme vzpomínat na něco, co mělo být zapomenuto: a způsob, jímž vyžadujeme vzpomínání na něco, co bylo určeno k zapomnění, je naprosto odlišný od způsobu, jímž obvykle vyžadujeme vzpomínání na události, které si zasluhují monument.

Každý monument v obvyklém slova smyslu je od počátku vržen proti logice zapomnění, jíž vzdoruje. Monument zachovává fragment, který se musí stát hodnotným, a zdůrazňuje, že tento fragment musí být výjimkou vůči „slepotě k minulosti“, kterou způsobuje zapomnění. Ale přesto bychom tu mohli vzpomenout Shklovského úvahu o zapomnění a ctnosti uměleckého díla pracujícího proti zapomnětlivosti každodenní rutiny.[1] Cituji Shklovského jako první poukaz k monumentalitě, poněvadž právě ve spisech tohoto ruského intelektuála možná nacházíme manifest proti monumentu – formulovaný s tak ryzí intenzitou – který spojuje vzývání pravdy s popisem uměleckého díla jako mnémonického zmatku. Příslib zmatku vyvstává slepě a „bez obsahu“, a to v rámci pozoruhodné kontradikce: Shklovský usiluje o bdělost kvůli bdělosti (tzn. kvůli formě bdělosti, nikoli kvůli jejímu významu), a zároveň nehovoří o žádné jiné naději pro význam věcí mimo tu, která spočívá v samotné této bdělosti. V „The Ressurection of the Word“,[2] ale i v „Art as Technique“ často narážíme na toto naivní a přitažlivé určení významu: význam je ztracen ve zvyku a opětovně inaugurován téměř jako něco neznámého, aniž bychom se byť jen dotkli něčeho, co by slibovalo jeho existenci v jakékoli hloubce. Význam tudíž zůstává nutně prázdný, vyčerpaný v pouhé možnosti invokace nebo – naopak – zapomnění invokace.[3] Význam je čistá, daná mnémonická možnost aktivního čtení. Existující – daný, ale zapomenutý – archiv, archiv jazyka, nabízí možnost aktivního čtení, za předpokladu, že sabotujeme způsob, jímž jsou běžné formulace uspořádávány současnou praktickou řečí. Domnívám se, že se zřetelem k této vyhlídce se není třeba obávat o význam – přinejmenším nemusíme mít žádný jiný strach než strach za zapomnění. Aktivní dohled nad významy je prosté, náhlé vyvstání z temnoty.[4]

Tatéž duševní aporie, kterou vyžaduje vzpomínka na určitý význam, spočívá v jádru monumentu transformaci, jako je ten, jenž se zde ohlašuje a jemuž je věnován přítomný text. Monument explicitně zmíněný za určitých historických událostí odmítá jakýkoli typ konvenčnosti, aby opětovně inauguroval proces odříznutí od trivality, proces, který bude uskutečněn skrze umění.

Pokud je tedy monument ve výstavbě monumentem zapomnění či pravidelnosti (který kultivuje svého druhu antimonumentální zapomnění), pak poukaz na Shklovského naznačuje jedinečnost tohoto zvláštního monumentu. Existuje záznam z Tolstého deníku, který jsem použil dříve a který cituje Shklovský na vysvětlení své teorii. Cituji ještě jednou:

„Chodil jsem po pokoji a stíral prach z věcí, až jsem došel ke křeslu. Nedokázal jsem si vzpomenout, zda jsem z něj už stíral prach, nebo ne. Poněvadž tyto pohyby jsou navyklé a nevědomé, cítil jsem, že je téměř nemožné, abych si vzpomněl. Pokud jsem už křeslo oprášil, ale zapomněl jsem na to, tedy pokud jsem jednal nevědomě, pak je to totéž, jako bych to neudělal vůbec. Pokud mě někdo sledoval, jak to dělám, pak by snad bylo možné, abych to  rekonstruoval ve své mysli. Ale pokud mě naopak nikdo nesledoval anebo mě sledoval nevědomky, pokud spletitý život mnoha lidí probíhá zcela na úrovni nevědomí, pak je to, jako by takový život nikdy ani nebyl.“[5]

Možná, že budování monumentu transformaci vyvolá restauraci čistícího aktu, způsobenou svědkem čištění; někým, kdo zaznamená to, co člověk provádějící čištění zapomněl kvůli tomu, že jeho mysl byla zamlžena každodenním opakováním: otisky činností vykonávaných v zapomnění. Dílo, jež bude tvořit projekt jakožto celek, nebude popisovat stabilitu jisté změny, jak by si mohl myslet ukvapený návštěvník, a nebude ani vyžadovat prosté mnémonické pohoršení, které by brzdilo podporované zapomínání na již zašlé evropské rozdělení: projekt, na nějž aspirujeme, snad zachytí podmínky zapomnění, jež kdysi byly a dnes jsou produkovány pečlivou každodenní rutinou: zapomnění je lidské společenské dílo (společnosti se dokáží dohodnout pouze v rámci určité legislativy zapomnění), a právě toto zapomnění – obzvláště sofistikované: postupující podle svého vlastní principu, zatímco jeho zákon se vymyká všem pokusům o definici –  má toto zvláštní dílo, jemuž předkládáme excerpty, díla nebo záznamy, zachytit a snad i archivovat. Vnímám monument trasformaci jako zvláštní archiv: je uspořádán jako soubor fragmentů ze života v zapomnění. Je stvořen ze zapomínání. V takovémto skladišti rozličných fragmentů, které vytvářejí monument zapomnění, jsme nuceni vzpomenout si – programaticky v případě specifického díla – na něco, nač vzpomínat je znepokojivé.

VINA A AUTORITA

19. července 2007 webová stránka Řecké národní zpravodajské služby[6] (NIS) nabídla několik málo informací a dat o legislativním rámci, poslání a rovněž o způsobu kontroly této služby. Člověk se nedozvěděl nic nového, což je ostatně pro zpravodajskou službu vcelku typické. Dokonce i touto krátkou návštěvou webové stránky ve výstavbě jsme si mohli ověřit něco, o čem bychom se normálně ujistili v jiném kontextu:

Z toho mála dostupných dat jsme se dozvěděli, že „posláním služby je [...] sběr a zpracovávání informací, které se týkají národní bezpečnosti, a jejich distribuce náležitým orgánům“. Byla to jediná informace o činnosti zpravodajské služby, zatímco řecký zákon č. 1645 popisuje poměrně důkladně mechanismy kontroly NIS a rovněž její administrativní strukturu.

Sběr a distribuce informací: činnost tajné služby je archivářská. Služba má strukturu, podobně jako ostatní po celém světě, aktivního archivu: snaží se sbírat a klasifikovat nezbytné informace, jež by byly užitečné pro orgány řídící zemi. Samotný její název označuje archiv informací (zpravodajská služba). Služba archivuje data, která mohou vzniknout ze sledování podezřelých lidí nebo určitých jedinců, jejichž činnost je z nějakého důvodu považována za důležitou, nebo i míst, na nichž lze zaznamenat něco zajímavého. V oficiálních dokumentech, kterými se řídí organizace NIS, se o ničem takovém samozřejmě nemluví.

Řeckou národní zpravodajskou službu (NIS) kontroluje Speciální výbor řeckého parlamentu na ochranu tajného zpravodajství.[7] Dohlíží nad ní rovněž Řecký úřad pro ochranu osobních dat, chránící práva a základní svobody jednotlivců, zejména jejich soukromý život.

V článku 2 posledního zákona, jímž se zpravodajská služba řídí, se zmiňuje, že NIS „představuje nezávislou politickou veřejnou službu; jejím posláním je národní bezpečnost a je v přímé pravomoci premiéra“. Má za cíl „koordinovat, v rámci rozhodnutí Národní bezpečnostní rady a premiéra, aktivity všech státních zpravodajských a tajných služeb, pokud jde o sbírání a distribuci informací o věcech, za něž je zodpovědná“.

Idea tajného sběru informací, které má podle zákona právo vidět jako první premiér; skrytého archivu, jehož obsah je přístupný pouze na nejvyšších vládní úrovni – bylo by zajímavé zkoumat ji v psychologických pojmech. Potřeba stabilizačního mechanismu ze strany autorit, zákonem ustanoveného prostoru, kterému je dovoleno se skrývat, jenom zdůrazňuje hluboký pocit viny spojený se zavedením podobného mechanismu. Je to tentýž pocit viny, který dává vyvstat autoritě a zároveň potvrzuje její neopodstatněnost. Tajná organizace provádějící dohled je vždy projektem slabého; není znamením moci, poněvadž mocní nepotřebují konspiraci nebo utajování plánů. Tajné služby zjevně představují nejslabší aspekt každé autority, uzákoněnou instituci v samotném jejím centru.[8] Skutečnost, že stát zakládá svou moc na politické slabosti, nám připomíná, že – nepochybně – pojmy moci a slabosti se definují cyklicky, způsobem, který nikdy neodhaluje stabilitu moci.

Pokud skrovná webová stránka NIS prostě zmiňuje zákon, jímž se zpravodajská služba řídí, přičemž zdůrazňuje mechanismy kontrolující její aktivity, pak za tím nepochybně stojí chvatná snaha odrazit jakékoli otázky týkající se zákonnosti těchto aktivit: jejich legálnost garantuje zvolený premiér a reprezentativní parlamentní výbor. To, že se informace týkající se kontroly NIS objevují dříve než jakákoli jiná data, není náhodné. Jsou zapotřebí argumenty poskytující důkaz legálnosti jejích aktivit, které se, byť nejmenované, zdají neústavní a ilegální. Tato webová stránka, která zůstává ve výstavbě (stále chybí její překlad do angličtiny), nepodává žádnou informaci o zodpovědnosti ze strany NIS.[9]

Začínám tímto poukazem na tajné služby země, ve které jsem strávil většinu svého života, poněvadž kolaps, kolem kterého se sestavuje monument transformace, kolaps, na který se tím či oním způsobem odvoláváme, otevřel prostory důležitých tajných archivů ve východní Evropě.

Vnímám dynamiku situace absolutního tajemství, jež bylo odhaleno v centru státního mechanismu, jako příznak slabosti, která existuje v centru autoritářského systému. Zajímají mě tajné služby, které se soustředí na sledování samotných občanů, archivy tajných služeb ve východní Evropě a jejich otevření popádu komunistických režimů.

Bylo by možné navrhnout politicko-psychologický vzorec, který by kladl do nepřímé úměry kvantitu tajných informací a víru občanů v jejich politický systém: čím více narůstá potřeba tajných informací v centru systému, tím více autoritářských a regulačních rysů bude systém vykazovat; tím větší bude mít sklon stát se totalitářským a tím zranitelnější a jalovější se stane jeho autoritářská moc. Tato autorita, která by na první pohled mohla působit klasicky, ve skutečnosti vytváří otázky a vykazuje komplikace, pokud je zkoumána ve dvou odlišných momentech, které dokládají transformaci ve způsobu fungování jedince, pokud je konfrontován s archivem obsahujícím informace o něm. Abychom zahlédli komplikace a otázky, o kterých hovořím, je třeba vytvořit pojem „pobytu v archivu“ a uvážit, že – především – archivy dohledu zajistily nucený pobyt tohoto druhu všem občanům. Bude též třeba sledovat dnešní moment – obvykle dobrovolného – zaznamenávání dat na internetu jako další druh „pobytu v archivu“.

PRVNÍ POBYT V ARCHIVU

V prvním případě provádí evidenci tajná služba, která funguje v souladu s mocnou logikou organizačního strachu z nepředvídané stávky, konspirace, vzpoury. Pobyt občanů v archivu pak je pobytem na nežádoucím místě. Archiv je soubor vytvořený okem systému, které nad lidmi dohlíží, a pobyt v něm je uskutečněním centrálně dozorované společnosti. Někdo by snad mohl naivně chápat srovnání, které předkládáme, jako pouhý posun od nedostatku svobody ke svobodě: to by nepochybně znamenalo rétorické vítězství liberálního internetu. Myslím si však, že interpretační schéma transformace pobytu v archivu je komplexnější.

Moc tajného archivu si uvědomujeme v okamžiku, kdy je tajný prostor drancován. O tom, že každodenní život v archivu je život pod dozorem, se ujišťujeme jedině četbou tajných záznamů, který odhalují logiku archivu dohledu.

Podmínka setrvání v archivu je abstraktní podmínkou ovládající společenskou „představivost“, aniž by archiv vůbec kdy musel odhalit svou přítomnost kromě určitých náznaků. Archivní mechanismus transcendentním způsobem podkládá každodenní rutinu: dohled zaznamenává a pamatuje. Jakýkoli čin občana může znamenat chybný krok, který způsobí komplikace.

Systém mocné přítomnosti v zapomnění, který opravňuje použití termínu „pobyt v archivu“, nakolik odkazuje k imaginární přítomnosti archivů tajných služeb v životu společenství, je však odhalen v okamžiku, kdy jsou archivy otevřeny. Stav utajování, které organizuje tajný archiv, od počátku předjímá otevření archivu a ztrátu tajemství. Pro všechny tajné archivy je to neštěstí. Způsob, jímž se takový tajný archiv týká jednoho každého z nás, dělá z tohoto zjevení dramatickou událost.

Anulování specifické meze, která udržuje tajemství archivů, je zneškodněním diference v dynamice mezi uzavřeným prostorem a prostorem, který je definován mimo něj: člověku okamžitě vytanou na mysli mytologémata o skrytém tajemství a snad i, specificky, dveře Moudrovousova pokojíku.[10] Společenský narativ se formuje kolem uzavřeného archivu a otevření archivu se rovná společenskému narativu samému, ale rovněž konci tohoto narativu. Narativ vznikl kvůli tomu, abychom nikdy nemuseli vidět archiv, a pokud se dveře archivu otevírají, narativ končí. V Perraultově příběhu je otevření tajné místnosti popsáno jako přesun ze tmy na světlo:

„D’abord elle ne vit rien, parce que les fenêtres étaien fermées; après quelque moments elle commença à voir que le plancher était tout couvert de sang caillé, et que dans ce sang se miraient les corps de plusieurs femmes mortes et attachées le long des murs“. [„Zpočátku neviděla nic, okna byla zavřena. Po chvilce rozeznala, že podlaha je celá pokryta sedlou krví a v té krvi se jako v zrcadle odráží mnoho ženských mrtvol připoutaných ke stěnám“.][11]

V několika málo slovech je ventilována narativní energie příběhu. Přesto však můžeme tvrdit, že příběh byl uspořádáván v anticipaci této fráze a v truchlení po ní. Fráze popisující otevření pokojíku stejně jako prosté otevření očí činí přítrž a svým způsobem vyčerpává příběh, zatímco jej obestupuje. Nadto je obzvlášť důležitý vnitřek pokojíku, jelikož je prezentován jako [pohádkový] prostor strašné zrady.

Tajným pokojem je, souběžně, dílo, archiv i narativ. V příběhu existuje prostor, jehož otevření sice znamená zradu, ale který je zároveň tajemstvím prozřetelnosti, skrývajícím druhou zradu (Modrovousovu zradu vlastní ženy), jež je v narativních termínech větší.[12]

Tajemství pokoje a dvojí zrada, jež je tu při jeho otevření, vytváří budoucnost osoby, která otevírá archiv, a vyhlídku na nechtěnného hosta, jenž by pobýval mezi těly archivu. Otevření zakázaných dveří archivů, jako je archiv STASI, má podobnou narativní moc.

Důkazy obsažené v tajném archivu bývají interpretovány jednodimenzionálně – tak jako obsah Modrovousova pokojíku – jako důkazy zrady. Tento archiv nesloužil jednoduchým funkcím; je spíše toho druhu, že slouží, chladně, funkcím zakázaným: archiv je veden za předpokladu, že bude utajen. Tento archiv je tajný nikoli proto, že obsahuje informace, které vydávají napospas ty, jež jsou v něm zaznamenáni, nýbrž proto, že otevřením archivu, jeho zjevením, je vydán napospas duch, jímž je archiv veden. Tento duch je duchem zrady způsobené archivářem. Archiv je organizován podle metody tajných služeb systematickou klasifikací dokumentů, jež jsou systematicky a potají shromažďovány: bez vědomí těch, kteří představují cíle archivu, i bez vědomí těch, kteří je nepředstavují. Jakékoli zveřejnění existence archivu ohrožuje samotný jeho princip, jímž je přežít reálnou archivaci; zachránit sebe sama, přičemž ideou přežití je nadvláda obecného pravidla, jemuž se daří zachovat tajemství. Určitá autorita dozorující archiv jej chrání, jako by vůbec neexistovala možnost archiv zničit, poněvadž jeho zničení by zničilo důležitou součást vnějšího obrázku systému. Archiv existuje s jistotou dlouhověkosti tajného, hrozivého tajemství.

Utajování se vyznačuje ještě dalším vývojem, který nám neuniká. Autorita, která zaznamenává dokument, je zároveň ta, která se táže a která vytváří dokument v jeho jednovýznamnovém čtení. Něco je utajeno, aby se dosáhlo nějaké situace nebo aby se nějaké situaci zabránilo. To, kvůli čemu bylo něco utajeno, je svět, který musí zůstat utajen. Uvnitř vytváří exkluzi: pokoj, dveře a zákaz vstupu. Asi není překvapivé, že slovo „archiv“ původně znamenalo „dům, sídlo, adresu, příbytek nejvýše postavených aristokratů, těch, kteří rozkazovali“.[13] Tajný archiv je uspořádán jako konkávní prostor exkluze, ale je jako takový vnímán pouze tehdy, pokud je dobyt a pokud odhaluje, explozí nepředstavitelné síly, věc, kterou skrývá ve svém vnitřku. Pak je možné číst nejenom obsah, který opodstatňuje traumatické zjevení, nýbrž rovněž systematický, chladně organizovaný podvod spáchaný jak utajováním, tak obsahem.

A autorita, která kontroluje archiv, je mrzkým způsobem instalována do vnitřku struktury, jež byla vytvořena, aby přijímala a vylučovala toho, koho očekává vevnitř: autorita dozorující archiv zradila všechno, co leží mimo archiv, aby pro sebe vytvořila tento nepříjemný vnitřek.

Význam je připisován tomuto zařízení jakožto zrádnému zařízení, stejně jako jeho zkoumání co do všech detailů, které jej organizují. Význam je připisován rovněž zaujetí stanoviska ve vnitřku tohoto archivu jakožto zaujetí stanoviska proti lživosti a nemorálnosti, v době, kdy lživost a nemorálnost už nezpůsobují žádný rozruch jakožto hodnotové mechanismy: na dnešním Západě lidé konverzují, aniž by se pohoršovali nad lživostí, a už nehledají mravní element způsobem, jak to bylo dříve obvyklé. Archiv zrady však skutečně vzbuzuje pohoršení a vytváří obraz zjevení v době, kdy už neexistují žádná zjevení. Archiv zrady kyne směrem k oblasti jakési unikající víry v jakousi mravnost.

Tajné archivy vytvářejí starou narativitu, která připomíná drama pohádek. Tvrdím, že autorita se narativitě stále více vymyká. Pokud se shodneme na tom, co zde naznačuji, že mocenské struktury dozoru vytvořily jistý druh imaginárního pobytu v archivu, pak okamžik rozpoznání a otevření tajného archivu opodstatňuje a vrhá nové světlo na utváření východoevropských společností podle cíle tajných služeb. Okamžik otevření archivů je možná symbolem největšího okamžiku zhroucení východoevropských režimů.

Odhalení tajných archivů nevynáší na světlo něco neslýchaného, o čem bychom již nějak netušili. To, co zde zdůrazňuji, je změna, a to změna, jenž vyvstává jako nástup období potřebného pro léčbu zranění. Podle Derridy:

„Archiv nikdy nekapituluje ... vizionářským pamětním aktem, jenž by znovuvyvolal živý, nevinný nebo neutrální původ události.“[14]

Možná že nekapituluje a určitě opět nevyvolává nevinný nebo neutrální počátek, avšak archiv zrady je ideální k tomu, aby si člověk uvědomil, jak jednovýznamové čtení vytváří iluzivní živé trvání v okamžiku, kdy doba archivu již nepochybně pominula. Archiv zrady zavádí nový čas, v tom jeho jeho hlubší narativní dílo: stopování zrady organizuje, s využitím těch nejjemnějších detailů, nové zrádné regiony pro čas tajemství, když rozšřiřuje četbu zrady v absurdní zlobu bez mezí. Problém zrady je ten, že v jejím jádru je vždy důvod a že má vždy jisté meze. Její nemorálnost nevyplývá ani tak z překročení mezí, nýbrž z podcenění přítomnosti zrazovaného. V jádru každého zrádného aktu je vždy konstruován jistý druh ne-existence druhého.

Založen na evidenci zrady, archiv vytváří čas, který neexistoval, avšak nyní instaluje sebe sama jako čas plánu zrady, který je nyní nutně pokřiven z místa pozorování, jež je vytyčeno v prostoru „po zradě“.

Porušení tajemství a zařízení se v “prostoru po zradě” za sebou zanechává prázdno: cestu k monumentalizaci zrady nebo k jejímu zapomnění.[15] To, co zbývá, je prostor zrady, již uspořádaný jako monument sebe sama. Aby společenský život pokračoval, nepochybně se provádí práce zapomínání: anulování hrůzy pocházející ze samotného faktu tajemství. V Řecku jsme byli svědky destrukce tajných archivů ze strany samotné moci při dvou různých příležitostech. Jsou to dva typické případy: zničení archivů Makronissosu (ostrova vyhnanství a mučení, kde byli umlčováni odpůrci režimu) ze strany pravicové vlády a spektakulární zničení složek o levicově smýšlejících občanech, které provedla první socialistická vláda a jež bylo vedeno rétorikou národního usmíření. Snaha o ututlání, resp. o předběžné odpuštění za účelem uzavření věci stojí v základu dvou odlišných strategií, které končí toutéž akcí a požadují zapomnění. Je jasné, že zničení strašného tajemství tím, kdo byl zrazen, má v sobě jakousi sebeklamnou zdvořilost patřící k odlišnému narativnímu řádu.

Vedle spektakulárního, záměrného zničení tajných archivů, k němuž dochází ve formě události, se samotný archiv snaží pravidelně ničit své dokumententy, pokud už nejsou k užitku: tajný archiv cílí ke svému vyhlazení: jeho ideálem je neexistence. Patrně bychom mohli v tomto světle chápat kterýkoli archiv byrokratického řádu, ale v našem případě vymazání obvykle znamená škrtnutí zrádného činu a tudíž se rovná „zproštění obžaloby“. Možnost naprosté poslušnosti společenského tělesa vůči nařízením autorit navíc opět vytváří tentýž ideál neexistence archivu.

„Vědomá represe“ prostoru zrady – více či méně zjevnými mechanismy rozličné povahy – usiluje o vyhlazení či zahojení velké rány. Pokud předpokládáme, že moment rány zmrazuje čas a ruší jeho odvíjení, pak potřeba zapomnění funguje jako násilí pro novou konstituci času. Období pobytu v archivu pominulo a bude zapomenuto, avšak otevření archivu a zranění tím způsobené pronásleduje čas jako symbol či monument, který nezávisle pluje časem, jako by nestál ve vnitřku jeho plynutí.

Šereševskij, pacient psychiatra Lurii, který léčil lidi trpící vážnými poruchami paměti, skončil v blázinci, poněvadž měl příliš dobrou paměť.[16] Nadměrná receptivita jeho paměti mu nedovolovala rozlišovat místo jeho vzpomínek v čase. Nedokázal odlišit rozhovory, které vedl před chvílí, a ty, které měl před mnoha lety. Aby zapomněl, musel nejprve napsat to, co si pamatoval, na papír a poté text spálit, a používal i jiné triky, jimiž vyjadřoval živoucí víru a aktivní touhu odstranit něco ze své paměti. Zapomnění bylo záležitostí rozhodnutí, nikoli plynutí času: není tím zrušen pouze mechanismus zapamatování, nýbrž i jeden z pojmů času.

Kniha a počítač dosáhly jisté simulace paměti a proces pamatování, postrádáme však reprezentaci zapomnění, k němuž dochází s plynutím času. Toto zapomnění, které často probíhá jakožto schéma léčby, vyjadřuje cosi zvláštního o charakteru lidských vzpomínek. I samotné zapomínání má svůj vlastní charakter; není jen jedno a jediné; není tu jako pouhé prázdno: zapomnění je pokaždé uspořádáno svým vlastním zvláštním způsobem. Lidská setkání a sociabilita se formují v rámci neviditelného plánování jistého zapomnění, které možná připomíná zapomnětlivost normality, kterou napadal Shklovký. Avšak plynutí k tomuto zapomnění může vést k druhému: určité primární zapomnění poskytuje způsoby začlenění sebe sama do času druhého. V konkrétním případě tajného archivu je zapomnění cílem viného, ale také vytouženým definitiním cílem nevinného; skrytou hrou dozorce a nadějí dozorovaného.[17]

Imaginární pobyt v archivu tajných služeb je založen na silných, dramatických narativních strukturách: zrada, zapomnění, odpuštění, ututlání; to vše jsou důležité pojmy pro popis času, který se formuje kolem výbušného otevření tajných archivů. Dokonce i když jsou tajné archivy tradičních západoevropských zemí uzavřené, i když zůstávají skryté, i když nenarostou do té míry, aby měly pod dohledem celou populaci, snad i přesto poskytují živoucí bázi pro dramata, k nimž by mohlo docházet v politické sféře. Jsou to důležitá díla ve výstavbě, i ty, kterými se nejvíce pohrdá, jako je řecký archiv NIS: každé z nich má svůj vlastní zvláštní narativ a svůj politický zájem.

DRUHÝ POBYT V ARCHIVU

K popisu společností, jež byly po desetiletí organizovány a fungovaly na základě principu tajného dohledu a ve stínu zpravodajských služeb, jsem použil označení „pobyt v archivu“. Osoba pod dozorem byla vždy potenciálně uvnitř archivu, který ji mohl sledovat. Navíc se každý mohl dostat mezi ty, kteří byli sledováni. Je to už téměř dvacet let, kdy padla „železná opona“, a téměř stejně dlouho od doby, kdy se objevil první hypertextový prohlížeč a první www aplikace. Něco, se připravovalo dlouhá léta, tak vytvořilo situaci pobytu uvnitř internetu. Na internetu, resp. v západním světě nastal čas, abychom hovořili, zcela odlišnými pojmy, o jisté doslovnosti téhož pojmu: o „pobytu v archivu“ internetu.

Pobyt je v tomto případě dobrovolný. Neexistuje žádné oko (alespoň ne dnes) monitorující občany internetu, jejichž komunikace si osvojila digitálně zaznamenávanou podobu.

Pobyt v archivu, který nabízí internet, přináší strukturální diference do způsobu, jak vnímáme tvorbu jakékoli specifické věci a empirické reality. Co je specifického uvnitř archivu a jak je tam něco specifického? Dojem otevřenosti a rétorika nahodilosti hraje v utváření internetu rozhodující roli. Ale ve hře je něco víc. Podle Derridy:

„Neexistuje archiv bez místa dokumentace, bez techniky opakování a bez jisté externality. Neexistuje archiv bez vnějšku.“[18]

Pokud je internet nazýván archivem nebo archivem archivů, měli bychom zdůraznit, že je prezentován bez místa dokumentace a možná (což je pracovní hypotéza tohoto eseje) „bez vnějšku“. Založen na těchto rysech nadále organizuje sebe sama jako zvláštní archiv. Internet se stává význačným archivem také tím, že jeho rozsah je prakticky neomezený, ne snad proto, že neustále roste, nýbrž proto, že jeho rozsah převrací ve společenské představivosti koncept limitace, k němuž Derrida odkazoval. Jeho bobtnání nám umožňuje vnímat pojem limitace jinak.

Intelektuální rozsah internetu se vyjevuje v převrácení pojmů vnitřku a vnějšku. Hybnost archivu uspěla v tom, že vytvořila, prostřednictvím tagů a záznamů, celý svět. Staré řecké slovo „kosmos“, označující svět, má mimo jiné význam vnitřní konstrukce. Pojem světa chápaného jako archiv předkládá princip formace celku podle pojmu strukturované paměti sestávající z oddělených vstupních dat; dobře uspořádaný obchodní dům, který usnadňuje nacházení excerpt a přístup k nim. Pointernetový svět je na rovině imaginace uspořádán přesně tak jako obchodní dům a jako série verzí každé jednotlivé věci. Konkrétnost je v nebezpečí, obzvlášť v interiéru tohoto pointernetového uspořádání. Každá jednotlivá věc je vstupní datum přístupné připojení další informace. Pobývaje v archivu formuji svět jakožto strukturovaný vstupy. Najednou si tak dokážeme představit, že neexistuje nic za archivem. Něco obecného nebo zvláštního existuje jen tehdy, pokud to může mít formu vstupu anebo pokud již bylo tímto způsobem zadáno: diference tu nemá žádný zvláštní význam.[19]

Možná tedy přecházíme od choroby archivu, kterou Jacques Derrida nazýval „mal d’archive“, k jinému archivnímu syndromu této doby, který tentokrát vyrůstá ze zvláštní podmínky intelektuálního pobytu v archivu, ve kterém se rozprostírá internet. Netřeba chápat tento přechod jako událost registrovanou určitou historičností. Derrida používal termín mal d’archive, aby popsal ustavičné hledání archivu tam, kde je archiv skryt; hovořil o touze vrátit se k počátku jako touze již archivní. Nostalgie po návratu do místa absolutního počátku byla dle popisu mal d’archive specifický element, který archiv vnitřně konstituoval.

Abychom popsali syndrom pobytu v archivu, který formuje velkou část současné „reality“, budeme muset uznat, že – z neznámého důvodu – tuto konzervativní mánii po návratu k počátku, jejímž prostřednictvím Derrida formuloval mal d’archive, lze považovat za skončenou a nesmyslnou v době, kdy žijeme, prosti úzkosti, mezi vstupy a daty hyperarchivu internetu a podle principu, jímž je dnes organizován. Jistá stabilita vstupních dat snižuje význam směřování k původu. Jinak řečeno lze uvažovat o tom, že hledání původu, které se (vedle konzervativního reflexu metafyzického myšlení) patrně rozvinula na základě pofreudovského rozvíjení zvědavosti,[20] je v rámci principu mnohonásobných vstupů, v souladu s nímž je archiv internetu vnitřně utvářen, vyhlazeno: pokud je vstup zadaný na internetu uspořádán jako série různých dat, pak to pouze neupoutává pozornost na strukturu, která odpovídá vyhledávačům; rozmach funkce vstupu již zformoval způsob našeho vnímání věcí. Objekt je identifikován řadou verzí sebe sama. V rámci této „demokratické“ koncepce objektu bude redefinována konkrétnost a již dnes se truchlí po ideji úzkosti z hloubky, která vysvětluje stav věcí v kteroukoli danou dobu.

V této perspektivě dnes pobyt v archivu ruší úzkost ohledně původu, která podle Derridy konstituovala archiv. Vstup dat závisí na záznamu, nikoli na nějakém prchavém, vágním původu, který data mohou mít. Každý vstup dat funguje na úrovni vícenásobného vstupu, vstupuje do archivu formovaného jako totalita vstupů, a může se změnit nebo může být nové datum přidáno k témuž záznamu.

Popisovali jsme zranění způsobené otevřením tajných archivů, strašnou dynamiku pobytu ve zvláštních archivech a podmínky společenského dozoru vykonávaného zpravodajskými službami. Uspěchaně, v žádném případě však nikoli náhodně, konstrujeme vedle tohoto bydliště schéma odlišného pobytu, v odlišném archivu.

Na internetu se věc vykazuje pojmy archivu: místo vysvětlení fenoménu jej popišme wiki logikou, ale také vykázáním množství zdrojů dat, které určitou mentální geotaxí vytyčují mapu světa jako sdružování jejích různých verzí.

Prostor archivu tajných služeb vypadá ze současné perspektivy mimořádně zastarale a překonaně. Ale je tomu opravdu tak? Vlastně na tom nezáleží. Politický význam by snad mohla mít právě tato transformace principu archivu v souvislosti s novým syndromem pobytu v archivu, který se zde snažím popsat. Nutno poznamenat, že tento pobyt není nepříjemný. Navíc je od počátku prezentován jako realistická možnost odstranění jakéhokoli nuceného pobytu. V jeho nitru nejsou žádná dramatická napětí. Jeho narativy jsou mělké. Strašlivá neštěstí, která odhalovaly pokoje jako Modrovousův, zrada, odpuštění, pojmy tajemství, to vše působí v jeho vnitřku buď směšně nebo zastarale a překonaně. V podmínkách současného pobytu v archivu se zjevení odehrávají v jasnosti. Samo tajemství je zanořeno do zřejmosti a syndrom pobytu nás uvádí k určitému zlidovění tajemství Lacanova odcizeného dopisu.[21] Tajné služby pracují pro moc autority, pokud se autorita formuje s náboženskou posvátností. Jak ale obstát před autoritami vznikajícími využitím syndromu pobytu v tomto archivu,[22] tzn. využitím neviditelné přítomnosti, která umožňuje tento syndrom? Postavením kterékoli z jejích performativních struktur vedle inertních sturktur, které se ztrácejí při jejich zpochybnění? Pletora anihiluje rozdíl mezi tím, co se reálně děje, a alternativním návrhem.[23] Význam opozice, diskuse a konfliktu se tudíž v nitru archivu ztrácí. Panoptikální svět verzí vytvořených rozvojem syndromu pobytu v archivu dedramatizuje realitu. Narativní dynamika je spálena předvedením různých verzí: panuje krátký narativ a tak už žádná zrada nepůsobí zas tak hrozně. Archivy zrady si zasloužily odsouzení, boj proti jisté zřejmosti zla. Otázka týkající se pokračování politického dohledu zní, zda může fungovat v rámci tohoto oslepení z prohlížení způsobeného zvláštní situací pobytu v archivu. V rámci archivu nemůže politické vážení obejít fakt, že – strukturálními pojmy, pokud jde o formování dnešního světa – nezůstalo nic, co si zaslouží naprostou víru: je rizikem pro člověka představovat si cesty k subverzivnímu politickému stanovisku v nitru situace pobytu v archivu.

Vnitřní apologie každé zrady činí nejnaléhavější každou myšlenku na politiku zapomnění a způsoby, jak zapomínáme. Jsme neustále zaneprázdnění, nadšeně se soustředíme na charakteristické mnémonické pakety, jimiž bez víry podléháme. Mimo ně existují jen další podobné. Nějakou dobu zůstaneme v situaci syndromu archivu. Formuje se jistý druh post-události, uspořádané odlišně než si představoval Badiou.[24] Vnitřní denervace události používající princip verze suspenduje význam a intenzitu jakékoli akce. Událost je vždy vydávána za „málo specifickou“. Dokud svět politiky zůstává světem „mimo archiv“, mimo hypnotismus různých odlišných verzí a citací, svět se, z našeho hlediska, jeví neexistující. Budoucnost politiky by pak byla i způsobem, jak pobývat v archivu.

[1] Viz například Viktor Shklovsky, „Art as Technique“, in Russian Formalist Criticism: Four Essays, (Regents Critics Series), ed. Lee, T. Lemon, Marion, J. Reis, Lincoln: Univ. of Nebraska Press [cca 1965].

[2] The Ressurection of the Word (1914), fragmenty tohoto textu viz in http://courses.essex.ac.uk/lt/lt204/WORD.HTM, (20. 7. 2007).

[3] V Heideggerově koncepci a-létheia vidíme jistou projekci Shklovského principu, nyní konceptuálně orientovanou. Heidegger tvrdí, že bdělost a-létheia (únik ze zapomnění) vynáší vše ze skrytosti, do níž bylo vyhoštěno funkcí jazyka. A-létheia může dát věcem být. Jistý typ primárního pojmu familizace leží za oběma těmito sylogismy, které nejsou zas tak vzdálené, jak máme sklon si myslet. K tématu a-létheia u Heideggera více na http://formalontology.it/heideggerm.htm (20. 7. 2007).

[4] Jinak řečeno, aktivní dohled má určitý naivní a zároveň objevný charakter: navzdory skutečnosti, že otázka otřásá konvenčním užitím slov a osvětluje význam, iluminace nikdy není otázkou.

[5] Notes from Leo Tolstoy’s diary, 28. 2. 1897, Nikolaskaïe, Letolis, December 1915, str. 354. Citováno in V. Shklovsky, „Art as Technique“, in Russian Formalist Criticism: Four Essays, (Regents Critics Series), ed. Lee, T. Lemon, Marion, J. Reis, Lincoln: Univ. of Nebraska Press [cca 1965].

[6] http://www.nis.gr.

[7] Jeho funkční období se kryje s funkčním obdobím parlamentu. Jeho předsedou je zástupce předsedy parlamentu (jmenovaný předsedou parlamentu), je v něm zástupce každé strany zastoupené v parlamentu a jeden renomovaný člověk se speciálními znalostmi zpravodajských záležitostí (rovněž jmenovaný předsedou parlamentu).

[8] Perraultův Modrovous, jehož paralelní čtení níže nabízíme, končí poukazem na v zásadě cyklickou strukturu, kterou zde popisujeme. Otevření tajných archivů odpovídá v této naraci vnitřní slabost autority a náhlé předání moci ovládanému, které spolu s pocitem dokonalosti díla působí zmatek, pokud jde o postavy v naraci zahrnuté. „On a peine à juger qui des deux est le maitre“ [„těžko se pozná, kdo má v domě vládu“]

[9] Tvrzení, že zpravodajská služba řeší „špionáž proti státu ze strany cizích zpravodajských služeb“, považuji za pokrytecké pokřivení samotné logiky špionáže v akci prováděnou proti cizím špiónům, kteří musejí existovat, aby ospravedlnili existenci zpravodajské služby.

[10] George Steiner používá mytologéma Modrovouse odlišně. Viz Modrovousův pokoj: In Bluebeard’s Castle: Some Notes Towards the Redefinition of Culture, 1971.

[11] Charles Perrault, Contes. http:/gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k101479h, 27. 7. 2007. Perrault’s Fairy Tales. [Český překlad F. Hrubína in: Ch. Perraul, Francouzské pohádky a bajky, Praha 2001, str. 199. – Pozn. překl.]

[12] Nezapomínejme, že toto ponaučení zmiňuje příběh samotný: „La curiosité malgré tous ses attraits, / Coûte souvent bien des regrets“ [„Zvědavost, jakkoli půvabná, často přináší mnoho smutku.“] Měl bych zdůraznit, když už jsem ho zmínil, že toto – původně nepochopitelné – ponaučení by mělo na konci eseje dávat jistý smysl.

[13] Jacques Derrida, Archive Fever, Greek edition, str. 16.

[14] Tamt., str. 12.

[15] Simmel píše o vytváření sociability z tajemství v Secret et Sociétés secrètes, Circé, Paris, 1996. O lži a o tvorbě společenské moci, která se na lži zakládá, viz Alexandre Koyré, Réflexions sur le mensonge, 1943; text je rovněž na internetu: http://perso.orange.fr/espace.freud/topos/psycha/psysem/mensonge.html.

[16] S. V. Šereševskij byl ruský novinář se zdánlivě neomezenou pamětí, zčásti díky své pětinásobné synestézii. Jeho případ je zaznamenán v Luriově The Mind of Mnemonist.

[17] Jde tu o vědomé převrácení jistého čtení pobývání v zapomnění, které nabízí Agambenův homo sacer. U Agambena je přezírání tváře organizováno zapomněním; zde je organizováno pamětí stabilizovánou tím, že vstoupila do archivu. Viz Homo Sacer: Sovereign Power and Bare Life, 1998, Stanford University Press (1995, Einaudi).

[18] Kurzíva v originálu. Viz Archive Fever, str. 28 řeckého vydání.

[19] Myšlenky o pobývání v archivu coby pokračování raných a prorockých myšlenek Viléma Flussera v jeho knize o psaní a o přechodu k digitálnímu věku, Die Schrift. Hat Schreiben Zukunft?, Göttingen, 1987.

[20] Rozvíjení vědecké zvědavosti, které podle Freuda pochází ze zvědavosti ohledně vlastních genitálií. Viz Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci, přel. Ladislav Kratochvíl, Praha, Orbis 1991.

[21] Viz též Lacanovy úvahy o krátké povídce Edgara Alana Poea Odcizený dopis: přednášku na toto téma měl Lacan 26. dubna 1955 v rámci semináře „Le moi dans la théorie de Freud et dans la technique de la psychanalyse“, poprvé publikovaného v roce 1956, La psychanalyse, n. 2, 1957, str. 15-44, s „Introduction“, str. 1-14.

[22] V knihách Slavoje Žižeka často narážíme na „komplikaci“, kterou vykazuje autorita akceptují veškerou opozici zůstávajíc jí tváří v tvář intaktní. Tento popis lze vykládat syndromem archivu, který zde popisujeme. Žižek podává lacanovskou verzi výkladu se zřetelem k původu této situace; viz např. Interrogating the Real, Continuum, 2006. Otázka neviditelné akce a absence konkrétnosti tvoří perspektivu, kterou se zde snažím artikulovat, samu podmínku života v archivu.

[23] Anihilaci, o níž zde hovořím, lze klást do souvislosti s porozuměním rovnosti, které Rancière spojuje s psaním: rovnost všech témat je negací jakéhokoli nutného vztahu mezi danou formou a daným obsahem. „Ale co je vposledku indiference, ne-li samotná kvalita všeho, co se dostane na napsanou stránku, dostupné očím všech“, The Politics of Aesthetics, New York, 2004 (Paris, 2000).

[24] Alain Badiou, Being and Event, trans. O. Feltham, Continuum, 2007, New York and London, (L’être et l’événement, Paris, Seuil, 1988).